[herní zářez] Child of Light

Sotva jsem si postěžoval, že je pro mě svátkem dohrát nějakou hru, tak dohrávám jednu za druhou. Další herní zářez je Child of Light, který jsem začal hrát 20. 3. 2015 a dohrál ho 31. 5. 2015, tj. po necelých 73 dnech. Reálně, podle trofejí, jsem hrál 20. 3. 2015, 9. až 14. 4. 2015 a 30. 5. a 31. 5. 2015, tedy nějakých 9 dní. Hra je to pěkná, ale s poněkud stereotypní hratelností, takže ten závěr jsem dal hlavně proto, abych tu hru mohl s čistým svědomím smazat z paměťové karty PS Vity a uvolnil si tak místo pro Syphon Filter: Logan's Shadow.

[herní zářez] Far Cry 3

Tak jsem se zbavil dalšího svého restu a dohrál jsem Far Cry 3. Hrát jsem ho začal 25. 12. 2012, dohrál jsem ho 26.5.2015. To je jenom dva a půl roku :-). Podle trofejí jsem ho reálně hrál zhruba v období 25.12.2012 až 5.2.2011, 23.6.2014 až 27.6.2014 a 26. 5. 2015. Musím přiznat, že jsem se seknul v misi, kde jsem dal C4 na radar a tu jsem měl ubránit. Nějak jsem si nevšiml, že tam po čase přiletí vrtulník a já mám do něj nastoupit a vždycky jsem se divil, proč ta mise najednou selhala. Dneska mě osvítilo, začal jsem radar bránit z dálky ze střechy bunkru, uviděl jsem vrtulník a bylo vymalováno. Zbytek hry jsem už zvládl za pár hodin.Herní čas mám 33,5 hodin, na ostrově jsem strávil 39 dní, ušel 157 km, zabil 1182 nepřátel, vystřelil 10114 kulek s přesností 18 % a hrál jsem to jako rambo, protože z krytu jsem vystřelil jen 43 kulek a spotřeboval jsem 110 lékárniček.Se hrou jsem neskončil, těším se na návrat a na lov zvěře lukem.

[preview] MicroBot

MicroBot je hra, kterou jsem dlouho hledal, byla by skvělá, kdyby ji nehyzdila jedna ošklivá vlastnost. To co jsem dlouho hledal je kooperativní hra, kterou bych mohl hrát se svým malým synem (6 let). Požadavky jsem proto měl jednoduchost, zábavnost a míra násilí přiměřená pro dítě.

MicroBot splňuje všechno měrou vrchovatou. Hra je snadno pochopitelná a ovládání jednoduché, při ovládání si lze vystačit jen se dvěma analogy. Jeden na pohyb, druhý na střelbu. Prostředí hry je lidské tělo ve kterém se odehrává boj s nemocí, kdy hráč ovládá microbota ve formě nano raketky. Je to tedy příběhově trochu komplikovanější, ale tím jsem syna nezatěžoval. Podstatné po mě je, že násilí se odehrává proti nehumanoidním charakterům.

Hra je zábavná, nepřátelé rozmanití vizuálně i svým chováním. Raketa se dá vybavit množstvím zbraňových a dalších podpůrných systémů, které se postupně odemykají a lze je upgradovat. Pro jednoho hráče je hra asi těžká, ale ve dvou je jednodušší, stačí nezhebnout současně.

Jediný, ale závažný, problém této hry spočívá v nesmyslně pojatém upgrade rakety a zbraní, kdy se pamatuje stav jen té primární. Druhý hráč začíná po spuštění hry vždy od začátku. Se slabou raketou a uzamčenými slabými zbraněmi. Ve vyšších levelech je prakticky zbytečný. Než se posílí, trvá to dlouho (hodiny herního času) a navíc se mu neodemykají zbraně z nižších levelů. Mezi prvním a druhým levelem dochází k upgrade celé rakety (větší oddolnost, 5 přípojných míst místo tří). Když druhý hráč nastoupí až do druhého levelu, hraje celou dobu se slabou raketou. Jestliže syna nechám hrát hodinu denně, nemá šanci si raketu upgradovat do hratelného stavu. Naštěstí o tom neví a stačí mu, že hraje, nechápe zatím, že jeho zbraně jsou na vyšších levelech zoufale neúčinné. Přesto je jeho pomoc vítaná, jeho přítomnost umožňuje respawn rakety při jejím zničení.

[herní zářez] Tom Clancy's Ghost Recon: Future Soldier

Rodina je velký žrout času i energie. Jak mi přibývají děti, dnes už 3, mám na hraní stále méně času.  Mám rozehráno desítky her, ale málo co dohraji do konce. Dlouhá herní doba je můj nepřítel. Pokud mě okolnosti donutí třeba týden nehrát, často se už ke hře nevrátím. A tak se mi dohrání hry stalo zaznamenání hodným svátkem.

Včera jsem dohrál Ghost Recon: Future Soldier. Po velmi dlouhé době. Začal jsem 28. 1. 2014 a dohrál ji 24. 5. 2015, tedy nějakých 15 měsíců. Reálně jsem (podle trofejí) hrál od 28. 1. 2014 do 2. 2. 2014 a od 16. 5. 2015 do 24. 5. 2015. Tedy cca 15 dní celkem. Herní doba je něco přes 22 hodin. Hrál jsem na obtížnost elite a dle statistik trofej za elitní dohrání získalo jen 2,8 % hráčů. Celkem hru dohrálo 25,9 hráčů.

Hra mě bavila i když některé akční pasáže byly tuhé. Zejména ta, kde jsem se ocitl v uzavřeném prostoru továrny a ocitl se ze třech stran pod palbou. Ale i v posledních dvou misích byly úseky, které jsem mnohokrát opakoval.

[preview] Damascus Gear: Operation Tokyo - PS VITA

x

Meziroční čtvrtletní srovnání her vydaných pro PS Vitu

Daří se Vitě? Je na tom lépe nebo hůře? Jedním z ukazatelů může být porovnání vydaných her za stejné období. Prostudujte si, jaké hry vyšly pro PS Vitu v lednu, únoru a březnu v roce 2013, 2014 a 2015. Jedno je jisté, na kvantitu PS Vita v roce 2015 vítězí. Kvalitu posuďte sami. Tučně jsou označeny hry většího rozsahu, cca od 600 MB a víc.

[preview] Dead or Alive 5

Bojovky jako žánr nejsou zrovna můj silný šálek kávy. Tyhle hry se mi líbí, ale zároveň mi moc nejdou. Bližší vztah mám ke třem bojovkým. Seřazeno chronologicky jsou to Mortal Kombat, což je vztah čistě nostalgický, vzpomínka na mé mládí a MK2. Mám jeho remake MK9 pro PS3 i PS Vitu, ale nehraju to, ač jej počítám mezi své oblíbence. Dále je to SoulCalibur, protože mám ve hrách rád propracovaný boj s chladnými zbraněmi a tak jsem si pořídil na PS3 SoulCalibur 4 a 5 a mám i PSP verzi, která funguje i na PS Vitě.Tuhle hru čas od času hraju. A nakonec a možná nejvíc jsem si oblíbil Dead or Alive 5, který mám na PS3 i PS Vitě.

Dead or Alive je nejspíše nejvíce proslavený krásnými a svůdnými bojovnicemi s velkými prsy které se vulgárně pohupují (v nastavení lze vypnout) a spoustou téměř svlékacích game packů. Takžena mě pochopitelně hned padá podezření, že jsem si tuto hru oblíbil z vilných choutek. Ale není tomu tak, mě nejvíc zaujal bojový systém této hry, který mi velmi vyhovuje a baví mě, protože mi to s ním jde.

Na Vitě jsem dohrál příběhový režim a mám tak k dispozici pár pěknývh obrázku. Hra je vybavena funkcí photomode, na dělání hezkých záběrů

Keyboard Casio LK-280

Moje rodina není příliš hudebně nadaná. Já neumím ani zpívat ani dobře hrát na nějaký hudební nástroj, i když něco málo o tom trochu vím, ale spíš technicky a teoreticky. Manželka je naprostý hudební analfabet. Navzdory tomu svoje děti k hudbě vedeme. Dva nejstarší chodí zpívat do dětského pěveckého sboru a nyní jsme se rozhodli, že zkusíme i nějaký hudební nástroj. Věc se má tak, že ten nejstarší, 5 let, jeví o hru na hudební nástroj zájem. Po několika omylech typu ukulele, kteří mu koupili prarodiče, snad z dojmu, že je to malá kytara si čichl k dětským klávesám Casio SA-46 a ty se mu zalíbily tak, že se jal na ně pilně trénovat. Když na ně zvládl zahrát Tři čuníci jdou od Jarka Nohavici, rozhodl jsem se koupit pořádné plnohodnotné klávesy, aby si zbytečně nezvykl na něco, co nemá budoucnost. Takže jsem řešil jaké klávesy.

[preview] Freedom Wars

[recenze] Demon Gaze

Nejsem žádný velký fanda japonských her a třeba vůbec nejlépe hodnocená hra ze všech her pro pro PS Vitu, Persona 4 Golden, mě vysloveně zklamala. Proto jsem k Demon Gaze přistupoval s jistou opatrností a dlouho váhal, zda mám za něj utratit peníze. Odhodlal jsem si ho koupit, až když byl ve slevě. A dobře jsem udělal. Tedy ne že jsem počkal na slevu, ale že jsem si ho vůbec koupil, protože jen málokterá hra mě zaujala tak jako Demon Gaze.

Demon Gaze je krokovací dungeon crawler od studií Kadokawa Games a Experience Inc. (o nichž jsem nikdy neslyšel) a vydala ho NIS America. Z obrázků je vidět, a vzhledem k původu ani nepřekvapí, že výtvarný styl je japonský, ale tím se nenechte odradit, protože herně je to kvalitní old school dungeon a to se počítá. Pro zájemce je nutno dodat, že se jedná o exkluzivní titul pro PS Vitu.

Recenze je rozpracovaná a ještě není kompletní. Plánuji doplnit pár dalších obrázků a také jsem hru ještě nedohrál, mam odehrano zhruba 35 hodin, takže budu text upravovat podle toho, co ještě zjistím.