MicroBot je hra, kterou jsem dlouho hledal, byla by skvělá, kdyby ji nehyzdila jedna ošklivá vlastnost. To co jsem dlouho hledal je kooperativní hra, kterou bych mohl hrát se svým malým synem (6 let). Požadavky jsem proto měl jednoduchost, zábavnost a míra násilí přiměřená pro dítě.
MicroBot splňuje všechno měrou vrchovatou. Hra je snadno pochopitelná a ovládání jednoduché, při ovládání si lze vystačit jen se dvěma analogy. Jeden na pohyb, druhý na střelbu. Prostředí hry je lidské tělo ve kterém se odehrává boj s nemocí, kdy hráč ovládá microbota ve formě nano raketky. Je to tedy příběhově trochu komplikovanější, ale tím jsem syna nezatěžoval. Podstatné po mě je, že násilí se odehrává proti nehumanoidním charakterům.
Hra je zábavná, nepřátelé rozmanití vizuálně i svým chováním. Raketa se dá vybavit množstvím zbraňových a dalších podpůrných systémů, které se postupně odemykají a lze je upgradovat. Pro jednoho hráče je hra asi těžká, ale ve dvou je jednodušší, stačí nezhebnout současně.
Jediný, ale závažný, problém této hry spočívá v nesmyslně pojatém upgrade rakety a zbraní, kdy se pamatuje stav jen té primární. Druhý hráč začíná po spuštění hry vždy od začátku. Se slabou raketou a uzamčenými slabými zbraněmi. Ve vyšších levelech je prakticky zbytečný. Než se posílí, trvá to dlouho (hodiny herního času) a navíc se mu neodemykají zbraně z nižších levelů. Mezi prvním a druhým levelem dochází k upgrade celé rakety (větší oddolnost, 5 přípojných míst místo tří). Když druhý hráč nastoupí až do druhého levelu, hraje celou dobu se slabou raketou. Jestliže syna nechám hrát hodinu denně, nemá šanci si raketu upgradovat do hratelného stavu. Naštěstí o tom neví a stačí mu, že hraje, nechápe zatím, že jeho zbraně jsou na vyšších levelech zoufale neúčinné. Přesto je jeho pomoc vítaná, jeho přítomnost umožňuje respawn rakety při jejím zničení.
